BLANKA MATRAGI
Blanka Matragi vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor oděvní výtvarnictví pod vedením Zdeňky Bauerové, a získala titul akademická malířka. Roku 1978 vyhrála návrh kolekce pro Letní olympijské hry v Moskvě. Roku 1979 se vdala za Dr. Ing. Makrama Matragiho, se kterým se odstěhovala do Libanonu.
Blanka Matragi nejprve pracovala jako módní návrhářka v rodinné firmě Mekkawi, později již sama za sebe. V roce 1982 v Bejrútu otevřela salón „Blanka Haute Couture“ na třídě Hamra. Za krátkou dobu se stala uznávanou módní návrhářkou nejen v oblasti Perského zálivu. Její do detailu vypracované róby se proslavily v okruhu perských princezen a šejch. Od roku 1997 se Matragi vrací zpět do České republiky, kde prezentuje svoji Haute Couture tvorbu a pořádá módní přehlídky. V roce 2002 obdržela v Praze cenu Salvadora Dalí a roku 2003 získala titul Významná česká žena ve světě.
Roku 2006 vydává Matragi svoji první autobiografii „Blanka Matragi“ (2006), která získala ocenění Český bestseller 2006 za 35 000 prodaných výtisků. Pořádá také módní přehlídku k oslavě 25. výročí svojí tvorby.
Roku 2010 představuje kolekci šperků pro firmu D.I.C. a také kolekci porcelánu „Butterfly“ pro firmu Thun.
V roce 2011 pořádá další módní přehlídku k 30. výročí vlastní tvorby. Zahájena byla také dlouhodobá retrospektivní výstava „Timeless“, kde Matragi představuje svoji tvorbu širšímu publiku. Vydává také svoji druhou autobiografii „Jedu dál“. Otevírá také svůj první autorský butik v pražském Obecním domě a představuje kolekci „Ready to wear“.
- Retrospektivní výstava v Obecním domě v Praze mapuje Vaši 35tiletou návrhářskou kariéru. Jak byste charakterizovala vývoj Vaší umělecké tvorby?
Můj vývoj, ať už umělecký či osobní, vždy úzce souvisí s prostředím, ve kterém se nacházím, a s lidmi, kteří mě obklopují. Proto je prvních 20 let mé kariéry nerozlučně spojeno s náročnou klientelou, kterou mí zákazníci z Blízkého a Středního východu bezpochyby jsou. Jimi objednané šaty byly náročné jak aranžérsky, tak i co se zdobení týká, a právě díky těmto zakázkám jsem vypilovala své řemeslo k naprosté dokonalosti. Můj vývoj ale samozřejmě šel též ruku v ruce i s aktuálními trendy – v 80. letech se používaly těžké látky, zejména satény, 90. léta se pak nesla v duchu šatů z lehčíchmateriálů. Díky tomu jsem mohla začít s malováním na hedvábí, z něhož později vznikly dnes již ikonické „motýlí šaty“. Když jsem obdržela cenu Františka Kupky, chtěla jsem vzdát holt jeho dílu, a tak se do mé tvorby „propašoval“ kubismus. A od toho už byl jen krůček ke konstruktivismu, který je zřetelný v mé aktuální kolekci Haute Couture, která je plná křivek, architektonických prvků a dramatičnosti.
- Expozice nese název Timeless. Co je podle Vás klíčem k tvorbě skutečně nadčasových děl?
V prvé řadě je to dokonalé řemeslné zpracování. Před pár týdny jsem zcela neplánovaně ze svého archivu vytáhla vyšívané sako, které jsem vyrobila před 28 lety. A věřte nebo ne, nečouhala z něj ani jedna nitka, každý korálek byl na svém místě a i po letech mi stále padlo jako ulité!Dále je to samozřejmě o inovaci. Vždy musíte přijít s něčím neotřelým a nevídaným, co i po letech, kdy už se daná vychytávka dostane do běžné konfekce, bude váš nápad zdát jako něco revolučního a geniálního. Důležité pro mě také je zachytit výjimečnost dané doby, aby se mi i dnes, když si na sebe vezmu to zmiňované sáčko, vybavily vzpomínky z období, ve které jsem ho ušila.
- Nakolik je Vaše umělecké vidění ovlivněné tím, že žijete a tvoříte v Libanonu?
Můj životní styl a nahlížení světa je v podstatě nejvíce ovlivněno Francií! Ne, neutahuju si z vás a už vůbec se teď neprojevily drobné mezery v mých znalostech geografie, nad kterými můj manžel občas jen kroutí hlavou (smích)!Pouze tím narážím na fakt, že Libanon je silně ovlivněn francouzským životním stylem, jelikož byl během éry kolonialismu právě v područí Francie. Proto jsou zdejší lidé velmi žoviální, rádi se baví, chodí do společnosti a pečují o sebe. Ženy a dívky hledají způsoby, jak si uchovat a podtrhnout svou krásu, jsou vychovávány k velké sebejistotě a sebeúctě. A to všechno jsem do sebe začala ihned po příjezdu nasávat. Z šedé klece ve středu Evropy jsem se najednou ocitlav kosmopolitní metropoli, kde se mísí jazyky, kultura, náboženství,…Libanon mi díky tomu dal empatii, toleranci vůči druhým a užívání si daného okamžiku.
- Jak jste se v začátcích v Libanonu adaptovala? Přeci jen, byl to přechod do zcela odlišného kulturního a politického prostředí, když uvážím, že jste se odstěhovala v roce 1980. Kdo Vám byl v tak náročném období oporou?
Adaptovala jsem se velmi rychle – ostatně jako vždy, všude a ve všem! Jdu bezhlavě proti proudu a pouštím se do veškerých výzev s obrovskou vervou a houževnatostí. Oporou mi tehdy byl samozřejmě můj muž, Makram, který se mnou do toho boje šel a bojuje se mnou až dodnes…
- Vaše modely jsou inspirované hudbou, architekturou a grafikou. Z Vaší tvorby přímo sálá neuvěřitelná fantazijní představivost. Jak se ženě s tak silným uměleckým cítěním žije v reálném světě?
I když mám občas pocit, že žiju naprosto mimo realitu, vždy se stane nějaká událost, která mě přesvědčí, že tomu tak není. Neustále se setkávám s mnoha různými lidmi od těch nejobyčejnější až po ty nejbohatší a nejúspěšnější, ale přitom vždy zjistím, že ať máte majetku, kolik chcete, a vzdělání základní či špičkové, všichni jsme v podstatě stejní. Když jsem ještě za dob svých studií na VŠUP jednou přijela domů k rodičům, ošmirglovala jsem starý lak ze židlí s tím, že je při příští návštěvě namořím a dám jim tak vintage look. Když jsem se za týden vrátila, židle už byly nalakované, a to tím nejsilnějším lakem, čímž tatínek mou ideu o vintage looku zcela pohřbil. Měla jsem se proto zlobit, že mi zkazil mou estetickou vizi? Vždyť jsme se jen „minuli“ – oba jsme chtěli něčím pomoct a vzniklo z toho něco zcela neočekávaného. A o tom to je. Člověk si může vysnít úžasné plány, ale nakonec vždy stejně bude konfrontován s realitou. A já na tom nevidím nic negativního – naopak mě to inspiruje a posouvá dál.
- Úlohou umělce je proměňovat získaný talent. To ale není možné bez soustavné a cíleně prohlubované ctižádosti, jež je pro Vás charakteristická. Jakou měrou se zmíněné komponenty podílejí na Vašem profesním úspěchu?
Spousta lidí svůj talent ani nikdy neobjeví. Proto se snažím ve všech, kteří mě obklopují, vyprovokovat to nejlepší, co v nich je. Probudit jejich potenciál k životu a pomoct jim ho nakopnout. Pak je to ale, jak říkáte, o píli, tvrdé práci a odříkání. Člověk se sebou taktéž nesmí být nikdy stoprocentně spokojený, protože v tom okamžiku mu hrozí, že ustrne. A to je pro mě synonymum smrti. Představa, že bych ze „svých motýlů“ měla žít už navěky, je pro mě naprosto absurdní! Musím jít dál, překonat se, zkusit něco nového. A že se to nepovede? Nevadí, zkusím to znovu, půjdu na to jinak. Ale budu vytrvalá a neustoupím ani o krok!
- Vaše pozice ve světě módy si kromě uměleckého nadání a píle zcela jistě vyžádala i jistou obchodní obratnost. Disponujete obchodním talentem?
V dnešním světě nelze oddělit umění od byznysu. Můžete mít talent, můžete mít nápady a můžete být dokonce prvotřídní dříč, ale pokud to vše neumíte „prodat“, pak jen těžko uspějete. A jsme opět u toho – střetávání fantazie s tvrdou realitou. Už jsem viděla, jak peníze pomohly i méně talentovanému člověku k velkému úspěchu, zatímco jeho šikovnější kolega zůstal bez povšimnutí. Tak to prostě je a každý, kdo chce prorazit, s tím musí počítat.
- Co je hnacím motorem Vašich mistrovských realizací?
Komunikace s lidmi. Baví mě poslouchat jejich reakce na mou tvorbu, co si o ní myslí a co v nich vyvolává za pocity. Mnozí mi píšou e-maily, že jim změnila život, že jim dala nutnou sílu, aby znovu začali, případně realizovali svůj tajný sen. To není jen o tom, že se princezně rozzáří oči nad drahými šaty. Inspiruje mě i krátká poznámka v návštěvní knize na výstavě, zmínka o tom, jak si někdo koupil mou knihu, a ta pak kolovala po celé rodině, protože se natolik zalíbila.Každé tvoření je trápení. Ale tohle je pro mě ta největší možná satisfakce, jakou si dovedu představit.
- Výstavu Timeless jste zahájila dvojicí autorských módních přehlídek. Kromě večerních rób jste vůbec poprvé představila také kolekci sportovní módy. Byla tato geometricky laděná návrhářská realizace moderního charakteru Vaším ojedinělým projektem nebo budete i nadále v tomto trendu pokračovat?
To víte, že budu! Fascinuje mě totiž, jak velký počet lidí mohu svou tvorbou najednou oslovit! Už to není jen o šití na zakázku pro několik vyvolených, toto je úplně nová zkušenost. Dříve mi stačilo odhadnout zákazníka, který stál přede mnou, nyní musím přemýšlet v daleko větším měřítku, protože kolekce ready-to-wear je určena tisícům lidí. Proto sleduju jejich reakce, na základě kterých jsem například sportovní základ kolekce před Vánoci rozšířila o malé a velké večerní šaty, které si mí zákazníci přáli. A tak už je jisté, že příští sezónu je zařadím do kolekce hned od začátku, jelikož vidím, že se to ode mě žádá. Mým aktuálním přáním je dostat kolekci do celého světa, zejména na Blízký a Střední východ a za oceán do Ameriky. Už jsme na tom začala dokonce i pracovat, nicméně tyto kroky musím provádět s maximálním rozmyslem – nechci nic uspěchat.
- Navrhujete šaty výhradně pro ženy. Jedinými muži, kteří se mohou pyšnit oděvem z Vaší dílny, jsou příslušníci policejního sboru Spojených arabských emirátů. Čím Vás tato zakázka oslovila?
Nebylo to ani tak o tom, že by mě tato nabídka oslovila, jako spíš o faktu, že jsem to dostala rozkazem (smích). Generál policejního sboru mi jednoduše řekl: „Zítra vám pošlu do hotelu limuzínu, která vás dopraví k nám na velitelství.“ Žádné: „Byla byste tak laskavá a…,“ ne, byl to přímý rozkaz. Když jsem pak viděla konkurenční návrhy, hned mi bylo jasné, co je u nich za problém – nezohledňovaly to, že i muži se chtějí líbit! Proto jsem uniformu z krásného šedozeleného gabardénu doplnila o bordó lemy a pozlacené knoflíky, které z obyčejné uniformy udělaly stylový kousek, ve kterém si mohou policisté z Emirátů i dnes vykračovat jako pávi.
- Nakolik je Vám blízká či vzdálená myšlenka, že byste se mohla věnovat i návrhům exkluzivních pánských modelů?
Že bych šila exkluzivní saka a smokingy? To ne… Cítila bych se až příliš svázaná a popravdě, raději tuto část krejčoviny přenechám svým kolegům, kteří se tomu věnují naplno. Čemu bych se však nebránila, by bylo vytvoření několika ready-to-wear kousků, na které bych mohla natisknout své autorské motivy. To je celkem reálná představa. Ale nikdy neříkej nikdy – když přijde zajímavá nabídka, obleču vám klidně i rotující mrakodrap v Dubaj. Tak proč ne i nějakého vyfintěného elegána? (smích)
- Skoro 4 desítky let žijete v Bejrútu, kde jste se proslavila. Často ale pobýváte v Čechách, kde také sklízíte nevídané úspěchy a kde máte kořeny. Kde se cítíte být doma?
Na to neumím jednoznačně odpovědět, protože každá z obou zemí má něco, bez čeho si svůj život nedokážu představit. Když jsem v Libanonu, chybí mi české švejkovství, a když jsem v Čechách, chybí mi upřímnost a pohostinnost Libanonců. Pravdou ale je, že když řeknu, že chci jet domů, myslím tím Prahu. V České republice jsem se narodila a vyrostla jsem tu, mám zde své kořeny a od těch se nelze odstřihnout. Myslím, že to samé ale cítí každý, kdo opustil svou vlast a usadil se v zahraničí… vždy tu bude zvláštní pocit nejistoty nad tím, kam vlastně patřím.
- Nedávno jste v Praze otevřela butikprezentující značku Matragi. Vaše modely se tak stávají dostupnější pro české ženy. Co všechno v butiku kromě haute couture modelů nabízíte?
Má filozofie byla od začátku jasná – když ke mně do butiku přijde žena, musí mít možnost se zde obléknout takříkajíc od hlavy až k patě. Sama nesnáším, když musím oběhnout několik různých obchodů, abych zkompletovala jeden outfit. Na to nemám čas, vše chci mít pěkně pohromadě na jednom místě! Proto v mé kolekci najdete tuniky, topy,mikiny, přehozy, kalhoty, legíny, večerní šaty, ale též doplňky jako boty, kabelky, šátky a šperky. Abych vyšla co nejvíce vstříc zákaznicím, navrhla jsem oděvy ve třech základních barvách –zelené, oranžové a modré. Každá žena si tak může vybrat, ať už preferuje teplé či studené barvy. A když nedá dopustit na černo-bílou kombinaci, může si vybrat ze široké nabídky oděvů a doplňků potištěných vzory inspirovanými op artem v těchto dvou nadčasových barvách.
- Vy jste pověstná individuálním přístupem ke každé zákaznici. Jak často Vás zákaznice ve Vašem butiku zastihnou a jak mohou zadat zakázku v případě Vaší nepřítomnosti?
Do Prahy přilétám jednou za pět týdnů. Pokud se tedy zákaznice strefí zrovna do období, kdy jsem v Praze, je celkem pravděpodobné, že mě v butiku zastihne. Ne že bych stála za pokladnou, spíše kontroluju, jestli vše funguje tak, jak má. Takto už jsem překvapila nejednoho příchozího, který vstoupil do dveří a uviděl Matragi jak všechno přerovnává, upravuje aranže modelů na figurínách a dává povely zaměstnancům. Ale já už jsem taková – jsem zvyklá na vše dohlížet osobně. Jedině tak totiž mohu zaručit, že všechno, co se v mé dílně zrodí, bude kvalitní a bezchybné. Pokud nechce zákaznice spoléhat na podobnou náhodu a má zájem o některý z exkluzivních modelů Haute Couture, může si se mnou přes personál butiku samozřejmě domluvit osobní schůzku.
- Každé Vaše šaty jsou určené pro konkrétní ženu. Do jaké míry se snažíte ji poznat, abyste mohla navrhnout a ušít róbu vyjadřující její osobnost?
Teď mi dovolte být lehce pragmatická – kdybych měla podrobně studovat každou ženu, pro kterou tvořím šaty, celý proces by se tím značně zpomalil. To by způsobilo problémy nejen mně, ale i samotným zákaznicím, které mnohdy potřebují šaty vyrobit v rekordním čase. Z toho důvodu musím být precizně připravená, mít již skici nejrůznějších modelů, a to vše zájemkyni o šaty představit. Ta pak reaguje na předložené materiály a společně jen pilujeme detaily – barevný odstín, typ krajky, délku sukně… Za ta léta už vím, co kterému typu ženy lichotí, samozřejmě tedy směřuju její výběr k tomu, co se mi už v praxi osvědčilo. Abych to tedy shrnula: než abych ženu hluboce psychologicky studovala, mrknu na ni okem profesionála, zjistím její přednosti a nedostatky, které pak společně podtrhujeme či naopak maskujeme. A na to už je třeba skutečně vytříbený pozorovací talent, který jsem naštěstí dostala do vínku už při narození.
- Jak probíhá realizace zakázky umělecky ztvárněných šatů?
To je tak složitý proces, že ho tento ani žádný jiný rozhovor nemůže obsáhnout. Proto jsem také vydala své knihy, ve kterých ho podrobně popisuji. Vše se totiž odvíjí od náročnosti modelů – jeden je složitý aranžérky, druhý bohatě vyšívaný, třetí je z netypické látky,… Co model, to unikátní proces vzniku.
- V Praze jste založila také módní ateliér, ve kterém chcete dát příležitost mladým umělcům. Plánujete zde vytvořit dílnu obdobnou té, kterou máte v Bejrútu?
Můj pražský ateliér se má primárně věnovat užitému umění, grafice a pobídkám z oblasti průmyslového designu. Tento koncept zatím pomalu rozjíždím, ale už teď jsem se obklopila mladými lidmi, kteří mi pomáhají s provozem butiku i výstavy, jiní se mnou zase tvoří sochy. Nechci vychovávat jen nové návrháře či designéry, ale též schopné novináře, manažery, lidi s perfektními organizačními schopnosti a smyslem pro dokonale odvedenou práci.
Vybudovat kvalitní krejčovskou dílnu mi trvalo roky a nevidím důvod, proč bych měla tu, která v Bejrútu perfektně funguje, přesouvat či rozdělovat. Snad jen kdyby došlo k nějakým výrazným nepokojům a vážným bezpečnostním rizikům, začala bych uvažovat o přesunutí své výroby do Česka.
- Jak si střežíte své návrhářské know-how? Dá se v dnešní době autorský rukopis chránit?
Já si své know-how nestřežím, naopak – když ke mně přijde nová stážistka, ukážu jí, jak vše funguje, jaké na dílně používáme fígle… nic před ní neskrývám! Ono totiž nelze zkopírovat životní cestu člověka, všechny ty vlivy, které ho formovaly a posouvaly, reflexe, jež ho motivovaly… Můžete klidně začít podmalovávat hedvábí a já vám k tomu ještě ráda půjčím svůj štětec – skutečně se nebojím, že bych kvůli tomu přišla o svou exkluzivitu. Víte, jak říká: když dva dělají totéž, není to totéž.
- V posledních šesti letech jste vydala dvě autobiografické knihy. Co bylo prvotním impulzem k jejich sepsání?
U první knihy to byly stovky e-mailů od mých příznivců, které mi už roky chodily. Rozhodla jsem se proto podělit se s nimi o svůj příběh ucelenější formou – sice o mně vyšlo mnoho článků v časopisech, ale ve vlastní knize jsem samozřejmě dostala mnohonásobně více prostoru k sebevyjádření. Pohnutky k sepsání druhé knihy už tak veselé nebyly. Cítila jsem potřebu pokračovat ve své výpovědi. Zejména se svěřit s tím, co jsem prožila zde v Čechách, když jsem chtěla rozjet velký projekt Matragi centra. Zažila jsem válečná běsnění, ateliér mi zničil granát, viděla jsem lidi, jak šli po ulici a najednou se skáceli na zem mrtví, protože je zasáhla zbloudilá kulka. Nic z toho se však nevyrovná bolesti, kterou jsem cítila po naprostém debaklu tady u nás – když takovýmto způsobem ztratíte přítele, člověka, ve kterého jstevložili veškerou svou důvěru…
- Obě knihy zobrazují Váš životní příběh a jsou plné upřímných výpovědí. Bylo pro Vás snadné odhalit čtenářům své soukromí včetně prožitků, pocitů, úvah a snů?
Způsob, jaký jsou obě knihy napsány, zcela odráží můj charakter – jsem velmi otevřená a totéž logicky očekávám od svého okolí. To je ale nejspíš důvod, proč mám v životě pravidelně takové trable. Lidé mají skryté úmysly. Vytváří smyčky, aby vás do nich chytli, a hledají skulinky, kterými by se k vám dostali a vysáli vás. Ale já jedu dál, neutápím se v minulosti a nelituju se. Co se stalo, stalo se. Je to životní zkušenost a i ten nejhorší zážitek vás něčím posílí. Proto zásadně hledím vpřed. Chci, aby si mě všichni pamatovali jako sdílnou bytost – ne jako starou rachejtli, která si vše syslila, dávala pod zámek a s nikým se nepodělila. Naopak jsem nesmírně ráda, že se například prostřednictvím své aktuální výstavy můžu přiblížit všem, kteří o to mají zájem.
- Promítly se válečné události sužující Libanon, v němž žijete, do Vaší tvorby?
Ne, protože jsem to nepřipustila. Naopak jsem se v těch těžkých časech, kdy městem zněla střelba, „zakonzervovala“ ve své dílně a jen tvořila. Čím nesnesitelnější se stávala situace venku, tím intenzivnější moje tvorba byla. Právě v období válek jsem se naučila plně koncentrovat na práci a nenechat se ničím vyrušovat, což mi pomohlo stát se zase o něco lepším tvůrcem. A ostatní obyvatelé města to prožívali stejně – když střelba ustala, scházeli se, bavili a dělali, jako by se jich ruiny obchodu, který stával na rohu ulice, netýkaly. Prostě je ignorovali a užívali si ten daný okamžik, který pro ně mohl být klidně posledním radostným momentem v životě. Člověk si na válku nikdy nezvykne, nikdy ji nemůže akceptovat, ale může se vedle ní naučit žít.
- Proslavila jste se zejména osobitými modely společenských šatů. Nelze ale přehlédnout, že jste se jako designérka prosadila i v jiných, oděvnímu návrhářství zcela vzdálených, oborech. Navrhla jste kolekci porcelánu, skla, diamantů, mincí, z Vaší autorské dílny pocházejí ale i sochy, oděvní doplňky nebo lustry. Čím si vysvětlujete tak široký umělecký záběr a co Vás na těchto realizacích láká?
Na této práci mě nejvíc baví, že je to pro mě odskočení si od třicetileté rutinní tvorby. Baví mě nové výzvy, překonávání se, a proto vždy ocením, když mi přijde zajímavá nabídka z úplně jiného oboru. Na první pohled by se mohlo zdát až absurdní, že Matragi, která šije róby pro princezny, navrhla něco tak obyčejného, jako jsou koupelnové předložky. Ale mně to dává smysl! Snažím se život nejen žít, ale i užívat, a proto je pro mě důležité, aby i naprosto obyčejné věci, které mě denně obklopují, byly něčím zajímavé. A taková originální předložka může být jednou z nich. Největší uspokojení mi ale aktuálně přináší tvorba autorských soch. Proces jejich vzniku je velmi náročný a zdlouhavý, vždy je několikrát celé předělám, dokud nejsem, alespoň v tom okamžiku, úplně spokojená. A to je mimochodem taky velké umění – umění v určitém bodě přestat. Už nepřidávat, spíše jen ubírat a uhlazovat, alenic již radikálně neměnit. Myslím, že to je pro každého umělce asi ta nejnáročnější část celého procesu. Říct si: teď je to ono.
- Jste akademickou malířkou. Látky si sama barvíte a malujete je metodou lavírování. Vaše modely tak získávají určitou přidanou hodnotu. Procházejí touto fází výtvarného zpracování všechny šaty z Vaší dílny?
Ručně podmalované šaty jsou vrcholem mé Haute Couture tvorby. Jejich vznik si žádá nejen mnoho času, ale i hodně fyzických sil. Proto není možné, abych každý model ušila z takto podmalovaných látek. Dám vám příklad: na jedny z šatů, které jsou prezentovány na výstavě, bylo spotřebováno 22 metrů takto autorsky podbarvené látky. Jistě chápete, že je tedy nemožné podobným způsobem vytvořit i zbylých 54 modelů v kolekci. Sice o mně říkají, že jsem uragán s nekonečným množstvím energie, ale i já mám své fyzické limity. (smích)
- Jakým směrem se bude Vaše tvorba ubírat nadále?
Kdo by nechtěl znát svou budoucnost! Ale já bohužel věšteckými schopnostmi nedisponuji, takže budu muset opět reagovat na to, co mi život přivede do cesty. Možná má tvorba bude více multikulturní, protože už teď mám v návštěvní knize plno krásných vzkazů ve francouzštině, němčině, japonštině, arabštině,… a to mě těší! Obecní dům totiž odjakživa sloužil k setkávání lidí. A lichotí mi, že se nám nyní podařilo tato setkání povznést na mezinárodní úroveň!
- Jaký profesní sen byste si přála zrealizovat a o čem sníte v soukromém životě?
Žiju v neustálém očekávání a sním, že se to očekávání naplní. A zároveň sním o tom, že to naplněné očekávání předčí všechny mé sny. A abych nekončila tak filozoficky, mým velkým přáním je vytvořit vlastní parfém. Vůně miluju, jsem jimi neustále obklopena a stále sbírám další a další. Věřím, že ta správná vůně může člověku pomoct rozvíjet své fantazie a uvést ho do stavu absolutní pohody.
